Jdi na obsah Jdi na menu
 


N O R S K O

22. 06. 2006 – 09. 07. 2006

 

ÚČASTNÍCI (dle abecedy):

Alenka alias Pičaj

Honza nebo-li Mrazík

Jirka zkrátka Mudřík

Lucka z ročníku 1938

Majda sestra nejen Petra

Markéta od Pičmana

Míša Pičman

Petr Blatouch (pardon Matouch)

 

22. 06. 2006 (čtvrtek)

 

zapsáno Mrazíkem

 

Odjezd z Ústí v 18h směr Cínovec. Auto bylo naložené po strop se dvěma rakvemi. Podivně se klepalo již při prvním trháku na hraniční přechod, kde nás předjelo několik kamiónů. A to i přesto, že jsme zařadili druhý rychlostní stupeň a plynulou 40km rychlostí stoupali vzhůru. Bohužel stoupala i ručička teploměru na motoru. Signální kontrolka řvala do očí, proto jsme ve 30-ti stupňovém teplu zapnuli topení. Ani to nepomohlo. Dostali jsme se na maximum. Ale my nepovolili a hlemýždím tempem jsme dotrtkali až na čáru.

Po bezproblémové kontrole na hranicích jsme „vystřelili“ vstříc novým zážitkům. Při nájezdu na dálnici jsme se operativně rozhodli splnit nesčetná přání o „KPČ“ (Kulturně Poznávací Činnost) a zajeli jsme se juknout do centra Drážďan. Poté jsme frčeli po dálnici až do centra Berlína. Opět „KPČ“. To už ale téměř celá posádka spala, tak Petr nikde nebrzdil a navzdory prasklému výfuku to rval dál na Rostock.

 

23. 06. 2006 (pátek)

zapsáno Mrazíkem

 

Ve 3h ráno jsme v přístavišti zabrali vyhrazené parkoviště a za zpěvu – řevu – chechotu racků jsme upadli na panely.

Před 6h nás Majda brutálně vzbudila do chladného a větrného rána.

S jistotou protřelého námořníka nás Mrazík zavezl do trajektu a po chvíli očumování jsme se vyvalili na prosluněné palubě. Hezká stewardka nám totiž oznámila, že saunu zrušili a tak jsme zvolili jiný program. Bez váhání jsme nastavili svá vnitrozemským větrem ošlehaná čela žhavým slunečním paprskům a načali úplatkové plato s medvědem. Těhle šest hodin se moooc líbilo holkám, skoro vůbec to nehoupalo a mohly se slunit ostošest. Kluci zjistili, že u baru to tolik nepálí, tak se tam občas zašli „zchladit“.

Nevíme to nikdo úplně jistě, ale někde na trajektu jsme ztratili Jirku, ale připojila se k nám jakási Jiřina. Docela bábochlap, ale byla  fajn, takže jsme v Trelleborgu sjížděli zase v osmi lidech. Taky nám trochu zestárla Lucka, ročník 1938 by jí opravdu nikdo nehádal.

Jakmile se naše zelená příšera s řevem raněného zvířete rozjela směrem na Goteborg, všichni ihned usnuli.

Petr s Píčou na předním sedle chlastali a obveselovali řidiče Mrazíka. A pak že to ve třech vepředu nejde…

 

pokr.od Míši

Vymysleli jsme první základnu na spaní poblíž vesnice Fjäras cca 35 km před Goteborgem. Zkusili jsme najít dobrý plácek u jezera Lygnern. První odbočka se moc nepovedla. Skončili jsme u nějakých víkendových domků, kde nám aktivní babča poradila jak najít bjútifl bíč. Na druhý pokus jsme ji trefili. Asi 200m od silnice končila cesta a byli jsme u bjútil plaže. Pískárna v JM by se vůbec nestyděla.

Zaparkovali jsme zelenou příšeru, natáhli jsme plachtu a začali kuchtit. To vše kolem 18h. Sluníčko pěkně pálilo a vítr taky nezahálel.

S nacpanýmy břuchy jsme pomalu pomýšleli na spánek. Jakmile zapadl mozol, objevili se všudypřítomné svině mrňavé a k tomu komáři. Začal souboj kdo z  koho. Vytasili jsme všechny možný offy, biolity a další hmyzožrouty. Byl to nerovný souboj. Přípravky postupně prohrávaly. S narůstajícím šerem rostla agresivita sviní mrňavých.

Šli jsme na kutě kolem 22h. Každý se zakuklil po svém. Během noci se přiřítila autem tlupa švédských teenagerů. Šli se koupat a řvali u toho jako krávy. Nechalo nás to vcelku klidnými do té doby, než si nás začali fotit. To pak zasáhla Ála, Švédi se zalekli a vypadli.

 

24. 06. 2006 (sobota)

zapsáno Míšou

 

Ráno byl první budíček v 6h. Vyčůrali jsme se a opět zalezli do spacáku. Svině mrňavý byly všude!!

Druhý budíček byl v 7,30h. Mrazík se odhodlal pro ranní koupel v rybníku. Ostatní „chlapáci“ nevydrželi a šli, teda běželi do vody. Za řevu se namočili. Prý výborný nápad, bylo jim skvěle! Holky si také umyly bobry. Lehce jsme posnídali a v 8,30h vyrazili na sever.

Původně jsme chtěli prošmejdit Goteborg, ale usoudili jsme, že první cíl je Norsko, tak jsme nakopli stroj dál. Řídila Jiřinka.

 

pok. od Mudříka

 

Cesta přes Göteborg proběhla klidně, byla dobře značená, i když nás překvapila jedna odbočka. Přibližně 60 km před hranicema s Norskem jsme zastavili na pumpě pro naftu. Nastal klasický obřad, holky zmizely na záchod a kluci tankovali. Pak však nastaly potíže. Naše „zelená příšera“ se odmítala nastartovat. Jemné donucovací prostředky – domluvy, smích nepomohly, a tvrdší prostředky také ne – různé pobouchávání do startovací skřínky, otáčení klíčku v zapalování všemi účastníky zájezdu. Po 10 min jsme začali pomalu vystupovat s tím, že příšeru roztlačíme, no a náhle…příšera se po posledním pokusu nastartovala, takže všichni zase nastoupili a jeli jsme dál.

Dost zajímavým zážitkem byl přejezd hranicí. Mysleli jsme, že nás budou alespoň nějak kontrolovat, ale ono nic. Dokonce nebyl ani žádný náznak celnice, byl tam pouze odbočovací pruh pro ty, co mají něco k proclení. My samozřejmě nic neměli, tak jsme jeli dál přes zpomalovací zábrany a byli jsme v Norsku. Takže konečně začínala „dovolená“.

Vydali jsme se směrem na Oslo, přibližně 60 km před ním jsme odbočili a dojeli do města Moss, kde jsme se nalodili na trajekt pravidelnou linkou Moss – Horten. Při čekání na trajekt si chtěli mnozí ulevit do moře, ale v takovém větru to prostě nešlo. Cesta trajektem byla poměrně rychlá, za půl hodiny jsme byli v Hortenu.

Z Hortenu jsme zamířili nejkratší cestou do Bergenu, našemu prvnímu bodu cesty. Vyjeli jsme směrem Notoddenu a dál pokračovali po silnici č. E134.

 

 

pokr od Markéty

 

Cesta po E134 byla dlouhá, proto jsme si ji zpestřili lidovou tvorbou. Z Péťova pravého palce u nohy se stala mamka, která svého taťku našla u Mrazíkova palce levé nohy. Při tomto přejezdu jsme také viděli prvního (a bohužel i jediného) soba, který nám naštěstí neskočil pod auto, ale odskákal do zelené lesotundry. Dalšími zvířátky byly jedna blonďatá Norka a jedna zrzavá Švédka, které se uvelebily na předních sedadlech vedle řidiče Míši.

S přibývajícím časem ubývalo stromů a přibývalo lišejníků a bohužel také déšť. Za vydatného deště jsme se ubytovali za 200 NOR v kempu Kevina Costnera (kemp ROZDAL za Nordenem). Najedli jsme, popili, kluci zatančili a po půlnoci za šera šli spát – holky v autě, kluci pod plachtou.

 

25. 06. 2006 (neděle)

zapsáno Markétou

 

Ráno jsme se za deště nějak pobalili a vyrazili do Bergenu. Po půl hodince jízdy jsme šli obdivovat vodopád Lätefloss dlouhý 165m.

Cca po dalších 5-ti hodinách jízdy nás posádka Péťa-Míša povozila tříkilometrovým tunelem tam a zpět a byli jsme v Bergenu. Podle mapy jsme našli parkoviště, ale ouha naše auto bylo příliš vysoké pro vjezd. Naše zelená příšera zaznamenala prvního obdivovatele, který byl nadšen, že vidí auto s poznávačkou CR v Norsku. Nakonec jsme nechali auto na studentském parkovišti, no a co jsme přeci studenti života.

U přístavu jsme prošli stánky a rybí trh. Sice jsme nestihli lanovku s výhledem na celé město a akvárium, ale hlavní atrakcí byly v Bergenu malé dřevěné domky zapsané v Unescu. Ty jsme si prošli důkladně více méně individui. Po nějakém čase jsme se zase všichni sešli a Mrazík se ujal průvodcovství a dovedl nás přes moderní centrum a botanickou zahradu, kde se někteří museli posilnit bylinkami, zpět k autu. Počasí vyšlo báječně. V průvodci píší, že v Bergenu prší 360 dní v roce. Nám svítilo sluníčko. Po občerstvení jsme vyjeli směr Voss, tříkilometrový tunel potřetí.

Ač by nám stačilo zahnízdit ve volné přírodě, nenašli jsme žádné vhodné místo, tak nakonec Mrazík k velké radosti kamioňáka za námi prudce odbočil do kempu. Za 130 NOR jsme si zahráli frisbee a ještě Míša dostal bílý rum od německého souseda – jen on ví proč…

 

26. 06. 2006 (pondělí)

zapsáno Míšou

 

Budíček byl posunut na dlouho, jak už se rozhodlo večer. Takže jsme vylezli kolem 9h. No já jsem se probral cca kolem 6h a byla dost hustá mlha. Rozpustila se svině a bylo nádherně azuro. Udělali jsme ranní hygienu. Já byl ve sprše s Péťou – výborná záležitost.

Vyjeli jsme kolem 11,30h vstříc novým dobrodružstvím.

Poznámka:

V autě došlo k napjaté situaci mezi Míšou a jeho vlastním batohem, u kterého se rozbil zip. Vypadalo to, že dny batůžku jsou sečteny, avšak Míšův věrný druh a přítel Péťa se nad nebohým zavazadlem slitoval a opravil ho. Batožina i Míša byly usmířeni.

Ve Vinje jsme odbočili doleva po č.13 a přijeli jsme do nádherného údolí se 2 vodopády a všudypřítomnými ovcemi. Prošli jsme se k vodopádu a před serpentýma jsme se vyvětrali. Poté jsme se již v autě vyškrábali serpentýnama na  odpočinkovou plošinu. Abychom zchladili auto, zastavili jsme u sněhu a dali 10-ti minutovou koulovačku. Nějak nám trvalo, než jsme se do někoho trefili. Zastavil vedle nás jeden Helmut a tlemil se, jak máme skvělý stroj.

Na vrcholu jsme vyjeli z tunelu, kde byla nádherná vyhlídka na fjord Svynejford. Zastavili jsme a místo toho, abychom se kochali, tak jsme si užívali s ovcemi. Málem nám vlezli i do auta. Po 10 min konverzaci jsme vypálili dolů. V půlce jsme museli chladit. Dorazili jsme k trajektu. Čekali jsme cca 45 min na cestu do Helly. Cesta trajektem trvala cca 20 min.

Na druhé straně se vyřádil Mrazík svým jezdeckým uměním na klikaté cestě kolem fjordu.

Chtěli jsme se mrknout na ledovec. Z mapy jsme našmejdili, že by byl dobrý Nigardsbeen. Rozhodli jsme se navštívit info v Sond..Nemohli jsme ho najít. Jediný Mrazík byl ochoten se zeptat, kde je info. Jelikož můj mozek byl na dovolené, tak jsem Mrazíkovi poradil větičku.“Who is info“. Chudák se vrátil s nepořízenou trochu rozladěn. Nakonec jsme info našli s jednou fiflenou, která furt telefonovala. Sebrali jsme letáčky a vyrazili k ledovci sami.

K ledovci jsme dorazili kolem 19h, zaplatili 25 NOK za vjezd a vyrazili na trek.

Značení nic moc, takže jsme se brodili přes říčky. Lucka to pak s Mudříkem vzdali. Zbytek se prodíral ještě několika potoky až k ledovci. Slunce pomalu zapadlo za obzor a s přibližováním k ledovci klesala teplota. Úchvatný pohled na masu ledu. Člověk si připadal hrozně prťavý. Vyfotili jsme se, prošmejdili ho a vyrazili zpět. K autu jsme se vrátili v 20,30h. Ještě byl dostatek světla.

Jirka vyrazil dál směrem na … Kolem fjordu to šlo samo. Jen zbytek posádky se začal vzdalovat od reality. Chudák Jiří musel sledovat, jak se napájíme burbonem a ještě nevím čím vším. Postupně jsme přelézali zepředu dozadu apod. Od fjordu začalo nelítostné stoupání. Začali jsme vařit. Cca po 15 min téměř na jedničku jsme si dali neplánovanou přestávku. Z auta se hulilo jako z parníku. Péťa si tak trochu opařil pracičku. Majda sestra vše s bravurou vyřešila. Trošičku nažraní (viď Míšo) jsme udělali večeři. Ke spaní jsme si našli místo na odpočívadle s vyhlídkou na okolní zasněžené hory. Spali jsme v cca 1100m. Zabivakovali jsme v 23,30h a vytuhli přibližně kolem 1h ranní za stálého světla.

 

27. 06. 2006 (úterý)

zapsáno Mrazíkem

upozornění: nevhodné pro mládež do 14-ti let

 

Před 9h nás přijela vzbudit hromada holandských turistů. Povedlo se jim to. Protože holky umyly následky parní lázně ještě předchozí večer, mohli jsme vyjet už brzo, tj. kolem 10,30h.

Chvíli jsme se motali po náhorní plošině Gognefoelet ve výšce cca 1300m a fotili jsme suprový hory, sníh a jezera. Při sjezdu do obce Lom jsme viděli 40m vysoký sloup, asi pomník. Docela zajímavý to bylo před sjezdem do Geirangeru. O skály se zadrhly mraky, takže náhle skončilo sluníčko. To je zajímavý, co? Při klesání k fjordu jsme si dali na odpočívadle sváču s tlupou Španělů bo Mexikánců. Po průjezdu městem jsme zase vystoupali do kopců. Zase nadvakrát. Zase vařící chladič. Tak jsme sezobali lesní jahody, osrali okolí a zase jeli dál. A zase jsme se motali vysoko, fotily hory se sněhem a pak zase klesali dolu k fjordu.

V Eisdalu jsme díky kouzelné formuli „budliky budliky“ stihli trajekt do Linge a pak už jsme jeli směrem ke „trolí stezce“. Projížděli jsme měsíční krajinou a do vozu se nám dostala „žena z Marsu“, kterou jsme přivezli až k hlavnímu cíli – ke stezce. Protože počasí stálo za hovno, tak jsme toho moc neviděli. Šli jsme kousek po značené stezce, ale pak cesta skončila u vody a dál to bylo vo držku, tak jsme šli zpátky. Nakoupili jsme suvenýry a Petr nás odvezl do kempu Vikhammer, kousek od Andalshes. Tam jsme našli jedno vypíčený místo, navařili jídlo, rozebrali auto a protože se objevili krvelačný mušky, odebrali jsme se popíjet do kuchyňky. Kolem půl 00:30h jsme šli hnípat.

 

 

 

28. 06. 2006 (středa)

zapsáno Majdou

 

Budíček byl na 6,30h, ale vstávalo se krapet později, kolem 9h. Zvládla se sprška, snídaně a naskládat vše zpět do našeho malého vozítka. Cíl dnešní cesty je Trondheim.

První trajekt, který nás čekal, nám těsně ujel a tak byla první kávička a půlhodinka čekání. Poté jsme vodu překonávali pod i nad. Nádherné dlouhé mosty s úchvatnýma pohledama a také tunel pod vodou.

Cesta k cíli vedla poklidně až do chvíle, kdy si náš veterán již ve městě usmyslel, že si odpočine a na křižovatce prostě vypnul. Naštěstí usoudil, že to není nejlepší mésto a po dlouhém přemlouvání naskočil.

Město Trondheim jsme začali objevovat v poněkud pokročilejším čase 16h. Toto město je udáváné jako druhé či třetí největší město Norska. Hlavní dominantou je určitě katedrála v románském stylu, kde se dodnes korunují norští panovníci. Tam také vedly naše kroky jako první. Po zaplacení vstupu jsme se jali její prohlídky. Zvládli jsme opravdu nádherně zdobený vnitřek i s prohlídkou ochozu, do kterého jsme se šplhali po 172 schodech.  Byl zde pěkný výhled na celé město. Muzeum nám bohužel zůstalo uzavřeno pro pokročilou hodinu. Dál jsme se vydali po starém mostě, ze kterého jsme si prohlídli domky stavěné na klínech na vodě. Chtěli jsme si ještě stihnout koupit nějaké ryby na proslulém rybím trhu, který už byl bohužel také zavřený.

A tak naše výprava zamířila k autu s malou zastávkou v marketu. Nakoupili jsme nějakou zeleninu a ovoce a také náhradu na gril – buřtíky. Cesta do kempu byla za občasného nechtěného vypínání motoru přes opět zavřenou opravnu.

Po nalezení vhodného místa na spaní se kluci jali opravovat našeho veterána a holky se chopily grilu a večeře.

Za neutuchajícího štípání komárů a norských mušek jsme se navečeřeli a uložili ke spánku. Zítra je v plánu dlouhá cesta za polární kruh.

 

29. 06. 2006 (čtvrtek)

zapsáno Mrazíkem

 

Dnešní den začal už o půl osmé, protože kluci jeli zpátky do „sentre“ pro filtr do auta. V servisu jim řekli, že filtr mají v Oslo, tak se na to vyprdli, stejně stál 5 stovek.

V kempu hodili sprchu, nabrali holky a vyrazili směr Narvik. Cesta ubíhala v pohodě, bylo supr počasí i na co koukat. Při cestě jsme si stihli i trochu užít ponorku, ale vše se uklidnilo a začali jsme i fotit krásný záběry.

O půl pátý odpoledne jsme na odpočívadle uvařili obídky a pak to zase rvali na sever.

Za 10min 22h jsme konečně stáli na lajně. 66 39 – polární kruh byl dobyt skupinkou osmi statečných a nebojácných Čechů. Pochopitelně následovalo půlhodinové focení, vítězný doutník a pivečko a taky provokační MMS.

Pak jsme naskákali do příšery a asi 20km pod lajnou jsme našli supr plácek na spaní. Petr nás chvilku bavil z přilehlého stavení, holky vařily a my stavěli stany. Do půlnoci bylo daleko, slunce furt svítilo a Petr lehce oslavil svůj svátek a šlo se hnípat.

 

30. 06. 2006 (pátek)

zapsáno Míšou

 

Budíček jsme si dali na 7h. Chtělo se spát déle, ale pařilo nám sluníčko do stanu a to se opravdu nedalo. Opět byla vymetená obloha se spoustou bodavého hmyzu. Po ranní hygieně a stolování jsme vyrazili vstříc novým dobrodružstvím do národního parku Svartisen. Netrvalo dlouho a stáli jsme na parkovišti. Vzali jsme si baťohy, pohorky, kalhoty a v 10h vyrazili nahoru. Slunce pálilo jako blázen, takže ti co mohli, začali odhazovat nohavice. Pruským stoupáním jsme se dostali na decentní rovinku s nádhernými skvosty místní krajiny. Připadalo mi to jako v neporušené Šumavě. Celá trasa vedla nádhernými údolím s divokou ledovcovou řeknou. Po prudkém klesání úzkou pěšinou, kde Majda ujela po zadku a pode mnou se utrhla cesta a já zahučel, jsme došli k prvnímu lanovému mostíku. Pravda oproti dalším dvěma byl plitký. Následovalo prudké stoupání k chatce, která byla luxusně zařízená se vším potřebným vybavením pro bivakování i v zimě. Přes další kopec jsme se dostali k usedlosti s vodou a neuvěřitelnou informací. Teploměr na slunci vzdušnou čarou 3 km od polárního kruhu ukazoval 31 stupňů. Odpočinuli jsme si, zatímco Mrazíci šli na průzkum terénu k vodopádu. Když jsme je po 20 min zahlédli na druhé straně, následovali jsme je.

Vynikající lanový most nám dopřál spoustu zábavy a pohledu na vodopád.

Rozhodovali jsme co dál. Vzhledem k času 12:30h jsme zvažovali 2 varianty. První výstup na kopec 1400m či zpět do jeskyň. Já a Mrazík jsme byli přehlasováni. Podle průvodce se  dlouhá jeskyně měla jít v 15h. Nasadili jsme rychlejší tempo a v žáru slunce jsme byli za hodinu zpět u auta. Za zmínku stojí jen krpál od prvního mostku, kde jsme toho měli všichni dost.

Po půl hodině a závěrečném stoupání na jedničku jsme dojeli z v 14:45h Průvodce hlásil vstupné 165 NOR. Na místě nás omráčila cena 235 NOK. Rozhodli jsme se pro druhou menší jeskyni. Po stoupání nahoru jsme v recepci zaplatili 90 NOK (průvodce 70 NOK) kromě Mrazíku a s autobusem paprik z Estonska vyrazili do podzemí. Čekal nás příjemný chládek 8 – 10 stupňů (normální teplotu -4 stupňů). Papriky se hrozně dlouho loudaly, takže se 2 Holanďany jsme čekali až se vyprdelí. Jeskyní protékala řeka.

Po exkurzi jsme jeli 14 km k S ledovci. Na místo jsme přispěchali po 16h, kdy jak jsme později zjistili v 16h odjížděla poslední lodička po jezeře k ledovci. Otočili jsme se a u řeky z ledovce jsme dali vydatnou večeři. Po hodině stoupání jsme vyrazili zpět na jih. Cestou jsme zastavili nakoupit v Moiraně. Počasí se decentně zhoršilo. Zakotvili jsme v kempu 56 km před Stejn… na kraji jezera.

Mrazík vybalil stan – mršky kousaly. Ostatní kromě Majdy a Lucky spali venku. Resp. já, Péťa a Mudřík od 3h od rána, protože do té doby jsme byli na ostrůvku jezera, chladili Whisky a Qpacky. Za denního půlnočního světla jsme popíjeli, ale decentně a kecali až do 3h do rána. Místo aby se stmívalo tak od půl jedný bylo stále větší světlo.

Vytuhli jsme hned. Markétka byla ráno nevrlá, protože jsme ji vzbudili a hned chrápali.

 

01. 07. 2006 (sobota)

zapsáno Míšou

 

Ráno v 7h mě vzbudilo slunce do řepy. Nebylo mi po včerejšku nejlépe. Přesto jsme se vyklubali z pelechu a provedli očistu ve sprchách. Péťa s Jirkou vyměnili palivový filtr, dolili naftu i olej. Po snídani zbalení jsme s cílem koupit ryby na trhu v Trondheimu, vyrazili v 10h na jih.

 

pokr. Markéta

 

V Trondheimu jsme se zdrželi jen na rybím trhu, kde jsme nakoupili uzené makrely a filé.

Kousek za Trondheimem jsme sjeli ze silnici k řece. Tým Matouchů připravil ryby na gril. Byly vynikající, jen se po nich zaprášilo. Po výborném obědě v 15,30h jsme vyrazili směr Oslo. Cestou jsme si prohlédli nádherný kostelík na hřbitově v Dombas. Péťa s Míšou stačili ještě shlédnout fotbal. Penalty v zápese Anglie-Portugalsko (1:3).

Teprve pak jsme mohli pokračovat do Heidalu, abychom tam obhlédli místo srazu na rafty, které jsme měli absolvovat příští den na řece Sjoa. Po krátkém tápání jsme si mysleli, že jsme našli asfaltové parkoviště mezi kostelíkem a fotbalovým hřištěm.

Bylo okolo 21h a tak jsme zajeli kousek do kopců za Heidal a v lese jsme se zabivakovali. Skoro všichni členové se tam krásné vykakali, napapali a o půlnoci jsme opět zalehli.

 

02. 07. 2006 (neděle)

zapsáno Alčou

 

V 7h jsme se probudili do krásného rána, lehce jsme posnídali, abychom nepotopili rafty a v 8,30h jsme vyrazili vstříc novým zážitkům na řece Sjoa.

Dorazili jsme na parkoviště a čekali na své průvodce. Chviličku po 9h dorazilo auto s českou značkou a třemi docela pěknými chlapíky. Pozdravili jsme se, představili a šli k řece, kde jsme se převlékli do neoprenu. Včas jsme Míšu varovali před zipem, ale bohužel to nepomohlo, nepřežil to zip na neoprenové botičce. Ozval se hlasitý smích, instruktoři se, ale kupodivu moc nesmáli.

Začalo rozdělování do raftů. Dopadlo to tak, že byl raft s pánskou posádkou a instruktorem Honzou a náš šikovnější dívčí raft s instruktorem Jardou. Vyrazili jsme k raftu na půlhodinovou instrukci.

Po té jsme nasedli do raftu a po řece sjeli do tůňky, kde jsme instrukce podané na souši konečně vyzkoušeli na vodě. Moc se nám do vody nechtělo, ale nic jiného nám nezbývalo. Markétčin první skok do vody skončil uplaváním pravé čočky. Po té se strhla krátká bitva mezi rafty, při které se namočili skoro všichni.

Konečně jsme vyrazili na cestu. Bylo málo vody, tak to nebylo tak hrozný, jak nám Mrazík přednášel na parkovišti. Lucká nás stíhala se Zdeňkem po silnici a dělala nám krásné fotky. Nevím, co se dělo na pánském raftu, ale zbytek holek se celou cestu docela dobře bavil. Jarda nás celou cestu bavil různýma historkama, které se týkaly okolí řeky. Některé byly skutečné  některé docela dobře vymyšlené. Často historky začínaly „Zdeněk říkal“.

Díky nízké hladině vody jsme nemuseli tolik makat a mohli jsme se kochat okolím. Bylo opravdu na co koukat. Opravdu nádhera. Po 2 hodinách jízdy jsme dorazili do cíle k fotbalovému hřišti. Ještě než nás Jarda nechal vystoupit, tak nás pěkně cvaknul. Sice až na potřetí, ale povedlo se. Ještě před tím nás Markét ujišťovala, že opravdu nehodlá znovu namáčet. A tak jsme se vyškrábaly na břeh, jely na druhou stranu a vynesly rafty. Tam mi Mrazík udělal neopodstatněnou žárlivou scénu kvůli Jardovi. Převlékli jsme se, poděkovali a rozloučili se.

Míša jel s klukama pro auta. My jsme si lehli na sluníčko a hřáli se. Míša za chvilku přidrnčel a tak jsme se oblékli a odjeli hledat kemp. Asi tak po hodince jsme se ubytovali kempu Gjedal, uvařili jídlo a šli se podívat k řece. Jediný Mrazík byl tak šílenej, že vlezl do tý studený vody a nechal se unášet proudem.

Pak jsme ještě chviličku hráli frisbee a padli vyčerpáním do spacáků.

Dobrou noc byla opět poslední naše slova tohoto dne.

 

03. 07. 2006 (pondělí)

zapsáno Luckou

 

Odjezd 8:20 na parkoviště. Z parkoviště jsme šli cca 30min k jezeru Fjende v národním parku Jotuheimen. Z Gjendesheimu jsme jeli cca 20 min loďkou do Memurubu. Na loďce jsme téměř všichni usnuli.

Když jsme vystoupili z lodi, čekal nás dle průvodce mírný výstup. Ve skutečnosti byl tento výstup pěkně strmý po prašné a kamenné cestě. Postupně jsme si vystoupali do hor a celá trasa byla již jen kamenná.

Asi po 2 hodinách jsme došli k malému jezeru, kde jsme zároveň posvačili. Po svačince jsme se vydali na další cestu. Neustále foukal studený vítr, který ale dle mého názoru zároveň osvěžoval, neboť na sluníčku ve vedru by se šlo hůře.

Po nějaké době jsme dorazili k dalšímu jezeru a pak nás čekal výstup, resp. šplhání na nejvyšší bod (1743m). Pro mě to byla nejhorší pasáž (strach pracoval), ale když jsem viděla na stěně i důchodce se psem, tak jsem si říkala, že to musím taky zvládnout. Na stěně jsme začali potkávat první Čechy a další Čechy jsme poznávali podle lahví od pití – RAJEC, PODĚBRADKA… atd. Po výstupu na nejvyšší bod Besseggen rodge, kde jsme udělali společné foto a šlo se dál, neboť díky studenému větru nám všem byla celkem slušná zima. Začali jsme konečně klesat, ale cesta byla opět dost kamenitá. Při klesání jsme zahlédli sníh a kluci ihned běželi vychladit si pivo. Chvíli jsme tu poseděli a pak opět pokračovali.

Cca poslední hodina chůze vedla zpět do Memurubu po strmé cestě z kopce. V jedné části byl dokonce natažen řetěz, aby se turisti měli čeho držet. Začalo se zatahovat a nikdo nevěděl, zda začne pršet. Proto jsme značně zrychlili tempo a asi po 6,5h jsme dorazili k autu.

Vzali jsme si boty na přezutí a vydali se k řece, abychom si zaprášené nohy umyli. Řeka bylo dost studená, takže toto mytí bylo velice rychlé.

Po té jsme se vydali hledat místo na přespání. Co nejblíže k národnímu parku Rondane. Po nějaké době jsme našli místo kdesi v kopci. Jelikož začalo lehce pršet, rozdělali jsme stany a Jirka konečně odhalil věc prestiže – ve stanu nafoukl matračku. To bylo něco pro kluky – ihned naskákali do stanu, aby si to pohodlí také trochu užili.

S holkama jsme šly spát asi kolem 23h. Kluci se šli zase někam opít ze svých zbytků alkoholu.

 

04. 07. 2006 (úterý)

zapsáno Péťou

 

Upřesnění z večera: nebyl to zbytek alkoholu, ale půl lahve od Jiřinky a přesun na přilehlé hřiště byl nutný. Bylo nutné v chlapském kolektivu dohodnout další důležité náležitosti. Mrazík sice musel jít spát, ale dal nám plné hlasovací právo.

Kolem 1h ranní jsem šel s Míšou spát. Láhev nedopita. Market, naše kamarádka, družka a potichu prdící žena nám rozestlala a určitě i zahřála spacáky. Byla to pohodová noc.

V průběhu večera poprchávalo a vstávání bylo rovnou do mlhy. Probudil jsem ostatní, Jirka s Luckou se pokoušeli slézt ze svého přefouklého lože spící někde u stropu stanu, kde může stát dospělá 1,9m měřící osoba. Mrazík a Alenka jako vždy vylézali ze svého sportovně založeného stanového sporťáka s výklopnými dvěřmi.

Nastalo kakání, čůrání, čajování a umývání.

Náš servisní tým se jal opravit výfukové potrubí, kde jsem zjistil, že matky nutně k opravě potřebujeme. Kluci postupně demontovali některé nepotřebné díly a matičky opravdu našli. Oprava byla téměř dokončena a potřebný klíč č. 13 jsme neměli. A náhle přijíždí německý kolega posmrtného věku s nabalzamovanou manželkou. Míša a Jirka se jali dohodnout zapůjčení tohoto jedinečného nástroje. Oprava po cca 2 hodinách. Od sazí nevidím a jsem totálně od oleje a mouru.

Má sestra a ostatní slečny se mě pokoušejí omýt. Sláva - vyrážíme, nastartovat, doplnit vodu a frčíme do národního parku Rondane.

Po 2 uvařeních našeho zánovního vozu dorážíme dosti pozdě k začátku trekového výstupu. Dohoda zní – dojdeme, kam budeme moct a v klídku zpět. Balíme, bereme jídlo, pití, trekové hole a za pěkného počasí startujeme kolem 12:30.

Cesta jde dobře, holky nasazují útrpné tempo a po 70 min jsme na úpatí hory měřící 2138m.

Naše žaludky se probouzejí a bouří, rozkaz zněl jasně: sednout a svačinka. Přiznávám, že to byla dobrá volba. Někdo zvolal „jde se“. Všichni stojí na nohou a překonávají místní říčku. Vrchol v nedohlednu, začínám se zadýchávat a můj nos už nestačí plnit plíce, přidávám do tempa, ale rychlost chůze klesá. Začínám tlačit vzduch pusou. Ohlížím se a pozorují ostatní. Úsměv, nejsem na tom takto sám. Komunikace vázne a začínáme pojídat hroznové nehaj. Jirka a Lucka se s údajnou bolestí Lucčiného kolena otáčejí a jdou k autu. My v šesti členech pokračujeme  ke stále vzdálenému vrcholu. Alenka udává stále neskutečné tempo a Market začíná ucházet. Do funícího davu se ozve „ z řitky vzduch“ (pozn. původně řídký vzduch). Market zabrala a po částečné diskusi přichází návrh říkat prdu tajenka. Podotýkám, že nám je od 22 do 30 let. Tempo je stále vražedné a nálada dobrá. Potkáváme zájezd Čechů a prohazujeme různé drobné poznatky. Já je částečně ignoruji a dřu výstup, co to jde. Ála jde stále jak na motýly, otáčí se a čeká.

Vypadá to, že vrchol dobijeme. Funíme, obvážeme si údy, vrací se nám svačina, ale stoupáme. Po cca 2 hodinách přichází vrchol hory a náš údiv. Krása.

Zasedl jsem s Mrazíkem ke svačince. Přidávají se další a tlačíme vše do tváří. Míša a já chladíme pivka v hromádce sněhu a po nutném focení pivko ochutnáváme a okamžitě plechovku muchláme.

Nastává sestup. Jde se celkem dobře. Kamzice Alenka Mrazíková udává sestupující tempo. Mé dlouhé a velké nohy nestíhají a různě nekoordinovaně poskakují po kamenech. Brzdím a dělám si srandu z ostatních. Markét dostává záchvat smíchu a s výmluvou, že to je endorfin, se řítí po kamenech dolů.

Přicházíme k říčce, kde bylo úpatí hory a po dohodě si jdeme zchladit poničené nohy. Všichni rvou boty z nohou a chladí. Mrazík se šel koupat po pás na nedaleký šutr. Drobný odpočinek a nastává konečná etapa. Jde se už parádně a po hodince a půl pádíme k autu. Dnešní trek byl zdolán za 8hodin (18 km). Nasedáme do vozu a jedeme do kempu u Lillehammer.

Dorážíme kolem půlnoci a po vykoupání ve studené (vlažné) vodě a drobné večeři uléháme. Poslední panák od Jiříka z lahve, trocha keců a spát.

To vše z úterý 4.7.2006

 

04. 07. 2006 (středa)

zapsáno Míšou

 

Do dnešního dne jsme se probrali později než obvykle. Byl totiž relaxační den. Takže jsme po včerejší namáhavé tůře vylezli kolem 9,30h.

Slunce pálilo jako blázen a venku bylo také dost vedro. V poklidu jsme posnídali a vydali se na trampolínu + frisbee. Zařádili jsme si všichni kromě Markétky a Lucky. Mrazík všechny vyprovokoval  vpřed. Nakonec jsme se odhodlali. Budou zajímavá fota. Po vyřízení jsme si chvilku zaházeli s talířem. Záhy jsme byli přerušeni malou holkou s matinkou, která se rozhodla skákat na trampolíně.

V poledne jsme s Jirkou zaplatili kemp (323 NOK včetně slevy 17 NOK za Jirkovu kartu).

Kolem 13h jsme udělali oběd za slunného vedra, dřina. Po jídle Alča za bojové nálady mně, Mrazíkovi a Péťovi provedla studenou vodou skotské střiky.

Naskládali jsme se do auta a vyrazili na skokanské olympijské můstky. Jirka se trápil s dvojkou, ale na můstky jsme dorazili autem přímo až na doskočiště. Vyšplhali jsme se na vrcholek malého můstku. Měli jsme štěstí, protože se rozhodli trénovat 3 Norové skoky na stopě.  Viděli jsme 3 skoky od každého, takže paráda z blízka z různých pozic. Jakmile odskákali, narvali se do areálu 3 autobusy paprik, čas odjet na Oslo.

Cestou jsme se ještě stavili nakoupit  v obchodě Kiwi. Po nákupu jsme na parkovišti udělali exhibici kolemjdoucím, neboť nám nešel startér. Takže jsme auto nadvakrát roztlačovali. Paráda!

Cestou jsme projeli Lilehammer, prohlédli olympijskou halu.

Kolem 19h jsme našli plácek v lese v koridoru vysokého napětí, letadel, cyklistické stezky a cesty do městečka Frogner (35 km před Oslo). Povečeřeli jsme a holky (kromě miláčka) a Mrazíci šli spát před 21h.  Standardní trojka a Markét jsme debatili u grogu a doutníčků a plánovali další dny. Byl to také smutný den, neboť lahve Tennesee a rumu..

 

05. 07. 2006 (čtvrtek)

zapsáno Mudříkem

 

Doplnění z večera. Když jsme dopili zbytky alkoholu, roztáhli jsme plachtu na rovném plácku poblíž auta. Teda rovném, rovný byl jen na pohled, tráva byla stejně vysoká. Jakmile jsme však rozložili karimatky, zjistili jsme, že jsou tam vyjeté koleje od auta a to dost hluboké. Nicméně jsme byli dost utahaný, tak jsme to neřešili, každý si vybral svoji a ulehl.

Noc proběhla vcelku klidně, jak jsem lehl, tak jsem i vstal. V tý koleji se nedalo otočit… Ani to elektrické vedení, které hučelo nad hlavami jsem moc nevnímal.

Ráno jsme vstali podle plánu dost brzy. Abychom se do Oslo dostali kolem 9h. Hodina a půl na zabalení stačila.

Zaparkovali jsme kousek od „Sentralstation – Serbaneterget“ a šli najít info. Mapku jsme měli, takže jsme tam do 10 min byli. Nejdřív jsme teda vešli do Sentralstation, zeptali se přesně na místo, kde jsou informace, vyšli jsme jiným východem, kde mě překvapil chlapík s vapkou, jak vystříkával a čistil chodník od zbytků zábavy ze včerejší noci (zvratky a jehly). Info bylo hned naproti. Vzali jsme si lístek, obléhli věci zadarmo, mapky, průvodce atd. a pak se Míša jal vyjednávat. Zakoupili jsme si turistické pasy á,- 210 NOR. Vřele doporučuji, pokud ho máte, je vstup do všech muzeí zdarma, zdarma je i místní doprava (kromě taxi).

Po zjištění potřebních informací, jsme jeli na parkoviště, které nám doporučili a které jsme nenašli. Zaparkovali jsme tedy v postranní uličce (přesně tam, kde nám průvodce doporučoval, abychom nezastavovali kvůli bezpečnosti) a vydali se na autobusovou zastávku. Po cestě jsme aktivně vyplnili datum a čas do turistických pasů. Došli na zastávku, kde svítilo 6 min do příjezdu autobusu (každý autobus tu má svojí zastávku – viděl jsem max 3 autobusy na jedné zastávce a jezdí po 10 min a jede jen určitý úsek, neprojíždí celé město).

Nastoupili jsme do autobusu, kde se nás ujal aktivní kontrolor, kterému jsme moc přes jeho šišlání nerozuměli. Ten nám sdělil, že turistický pas jsme si měli orazit v autobuse. No nic, prošlo to.

Dojeli jsme na výchozí bod, odkud jsme s vydali k Domkirke následujíce Mrazíka. Dovnitř jsme se bohužel nedostali, probíhal pohřeb (možná druhé manželky Thora Heyerdala, která zemřela 1.7.) Na trávě před kostelem, ležela místní cháska, feťáci – jeden si dokonce píchal. Tak jsme raději zamířili dál.

Prošli jsme kolem Portamentu a Královského paláce, samozřejmě nafotili a dorazili do historického muzea.

V přízemí - okruh počátky života do doby Vikingů

1.patro - starověký Egypt (pár mumií, jinak nic), pár fotografií

2.patro - ukázky oblečení polárních lidí a iglů, starověká Asie (docela hezký)

Po tomto muzeu jsme zamířili do přístavu, kde jsme nasedli na místní linku a nechali se místní bárkou odvézt k muzeu Kon-Tiky, Fram a námořnímu muzeu. U nás jsem viděl dokumenty a četl různé knihy o stavbách voru Kon-tiky, lodi Ra i lodi Fram – vřele doporučuji si toto prostudovat a až pak se jít podívat muzea, úžasný zážitek.

Kon-Tiki – hned po vstupu proutěná loď Ra, historie, stavba, potopení Ra I a stavba Ra II.

Pak vor Kon-Tiki – interaktivní videa a fotky z cesty, paráda.

Muzeum Fram – úžasná loď, dobové fotografie, vybavení, oblečení, ukázka stanů, meteorologických přístrojů.

Námořní muzeum – spousta obrovských modelů, promítací místnost (5 televizí do oblouku), letecké přelety nad fjordy.

Pak jsme domířili do muzea Vikingských lodí – to se mi strašně líbilo. Dvě velké lodě, další měli jenom dno. Pokud si uvědomíme, že na takové lodi přepluli oceán a dostali se do Ameriky …dost dobrý.

Pak jsme nastoupili do autobusu a nechali se dovézt k Vigelandspark – známý park se spoustou zajímavých soch. Tady jsme si dali odpočinek, smočili nohy ve fontáně a najedli se.

Pak jsme tramvají (abychom dovyzkoušeli všechny dopravní prostředky) dojeli ke stanici metra a tím se nechali odvézt do centra. Následoval rozchod na půl hodin a pak návrat autobusem k autu. Nakoupili jsme pivka v Kiwi a jeli do kempu poblíž Mossu. Večer jsme posbírali pár mušlí na pláži a šli spát.

Závěr: Oslo – špinavé město – nic moc, divný lidi, ale ty muzea stála za to!

 

07. 07. 2006 (pátek)

zapsáno Míšou

 

V noci se kempem Jeloy přehnala chvilková vydatná sprška. Po ní si z auta udělal přistávací plochu drzý racek (dle Péťovo informací). Poté co si prohlédl středu, vydal se na plachtu. Packama slušně ťapal po plachtě. Nejdříve si nás změřil od nohou, poté šmejd přešel k hlavám, čuměl na přepravky. Nic se mu nepozdávalo, tak s těžkou prdelí a dlouhou startovací dráhou se z plachty dostal pryč.

Ráno bylo opět slunečné. Uznali jsme za vhodné, tedy pánské osazenstvo, se smočit v moři. Po 200 m jsme se za kličkování mezi medúzami dostali po pás do vody. Byla trapně teplá. Po snídani a hygieně jsme v 11h nakopli oře vstříc dalším dobrodružstvím.

V Mossu jsme na info zjistili, kde je Kiwi, prohlédli město i místní obchoďák, kerý ač nedostavěn vesele prosperoval. Kontrast byl v tom, že komplet zařízený krámek sousedil s dělníky, kteří svařovali.

V Kiwi jsme utráceli poslední norské prašule, hlavně za marmelády. Chtěli jsme ještě udělat ryby, tak jsme se překulili do REMA100, kde jsme vzali zavděk parasema. Kolem 13,30h jsme vyrazili na jih. Cesta ubíhala vcelku v pohodě za slunného teplého dne až na chvilkami zácpu za švédskýma hranicema.

Před Goteborgem jsme zastavili na Informacích, koupili za Euro mapu a zhodnotili, že by bylo dobrý jej navštívit. Na druhou stranu města byl nechutně dlouhé a pomalu jedoucí kolony.

Auto jsme zaparkovali blízko tak šikovně, že při návratu nás čekala obálka se švédsky psanou pokutou znějící za 600 SEK. Zřejmě za špatný parkování. Zatím jsme to nechali být a pokusíme se vyřešit doma.

Na Goteborg jsme měli něco pře 1,5h od 17h do cca 18:51h. Došli jsme do centra, ale nenašli informace. Kluci se šli mrknout na přístav. Po chvilce jsme se po dohodě rozdělili. Já s Markét jsme vyrazili přes velký nákupák dál. Natrefili jsme i na informace, kde nám modrooká blondýna doporučila návštěvu starého města.

Po ulicemi, kanálem a parkem, kde se váleli skupinky podnapilých lidiček, došli ke staré části. Oáza klidu bez aut, za to se starými opravenými budovami s nádhernými a obchůdky jako by se zastavil čas, byl to balzám na duši.

Po 20 min bloumání jsme se vraceli zpět nádherným městem přes velké prostranstív, kde se konal nějaký turnaj mládeže v házené.

Kolem 19h jsme vydali na náš starý známý Fjaras. Hned za městem jsme

Ugrilovali jsme parase, tlusťák z Čech a vypili posledních 10 třetinek piveček z Norska. Smutný příběh, vykouřili doutníky za neustálého dotěrného kousání malého hmyzu jsme ve 23h ulehli.

Já a Mrazík jsme postavili jen tropiko. Holky spali v autě a Péťa s Jirkou bojovali celou noc pod plachtou se sviněma kousavýma.

 

08. 07. 2006 (sobota)

zapsáno Míšou

 

V noci mě a Mrazíka probudil lehký déšť, takže jsme vypálili k autu pro plachtu na stan. Majda v autě netušila, která bije.

Začal dlouhý den přesunu. V 7,30h byl budíček. Teploměr ukazoval 21st a obloha byla zatažená. Hodili jsme koupel v jezeru, které bylo o hodně teplejší než před 14 dny. Poté nás vystřídaly holky. Nasnídali jsme a za hodinku a čtvrt jsme byli připraveni na cestu.

 Na dálnici jsme vyjeli v 8,30h a pádili okolo Helsinborgu dolů. Před Malmo začalo pršet.

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Norsko 2006

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář